Expedice Italia aneb po stopách Růžového Pantera - část IV.

V dálce, směrem na severozápad od nás, je vidět bouřka a tak urychleně startujeme. K údivu místních lítačů se nám daří zachytit a tak odlétáme na jihovýchod, směrem zpět ke Castelluciu. Nejlépe se daří Přemkovi, který přistává přibližně 35 kilometrů daleko. Zdenda a já přistáváme asi po 10km. Grizzlymu se nějak nedaří, přistává na vrcholu kopce a podniká paratrek zpět k autu. Cestou se mu kutálí batoh z kopce. Naštěstí “jen“ asi 300 m daleko. Nakonec se však všichni v pořádku setkáváme v pizerii v Assisi.

I když nás zdejší terén příjemně překvapil, pokračujeme druhý den dál. Kousek za Perugií zastavujeme u jezera Lago Trasimeno. Voda je teplá avšak ne moc čistá. Je zde ale free pláž s lehátky a sprchou. Čistotnější z nás si dokonce perou prádlo. Najíždíme na dálnici a cestou se pokoušíme zachytit WiFi signál. To se nám daří až někde za Florencií. Platíme kartou za připojení na internet a díváme se na předpovědní mapy na meteowebu. Zdá se, že vzhledem k počasí budou nejvhodnější terény kolem Bassána. Jde o první hřeben zdvíhající se z rovin severozápadně od Benátek.

Do městečka Marostica přijíždíme k večeru. Náměstí je kolem dokola obestavěné tribunami pro diváky až do výše několika pater. Uprostřed nacvičují pochody skupiny lidí v historických krojích. Za pár dnů zde totiž začínají velkolepé historické slavnosti. Docela rád bych tady v té době byl. Už jen ty přípravy jsou velkolepé!

Ranní pohled na oblohu naznačuje, že to dnes s létáním moc slavné nebude. Je tak nějak zadekováno. Přesto se vydáváme na kopce nad Marosticou a navštěvujeme několik startovišť. Většinou jsou to pohodové travnaté a mírně se svažující louky. Někde se pasou koně, někde krávy. Pohoda. Jen to počasí nic moc.

Sjíždíme do Bassána a navštěvujeme místní školu létání a shop u přistávačky, kde si kupuji mapu 500 míst k létání v Itálii. Je v ní skutečně popsáno 500 startů v celé Itálii včetně směrů, převýšení a souřadnic.

Později odpoledne jedeme nahoru na Monte Grappa, kde nad silnicí svahujeme. Začíná trochu pršet a tak to pouštíme trochu dál po hřebeni a nakonec se Zdendou přistáváme před nádherným chrámem v Passagnu.

Za chvíli pro nás přijíždí Přemek a Grizzly.

Předchozí dny byly nic moc a dny utíkají, tak dnes by to už teda chtělo trochu víc polétat – říkám si ráno.

A skutečně i předpověď na internetu tomu nasvědčuje. Podařilo se nám konečně, jen tak na ulici, najít a dokonce i připojit na Wifi signál. Ale toho pobíhání s notebookem sem tam...

Na Grappě se nám moc startovat nechce. Jelikož předpokládáme, že bude třeba letět po větru, směrem severovýchodním, tak by nás čekal po pár kilometrech velmi obtížný přeskok přes údolí řeky Piavy.

Proto volíme start až za ním, nad městem Valdobbiadene, na masívu hory Cesen.

Na startu se však válí mraky a pasou krávy. Doufáme, že se základny zvednou a tak vyčkáváme.

Zatím studuji mapu a zjišťuji, že když poletím odsud asi 30km severozápadně po hřebeni a pak to stočím více na sever, mohu po asi 20km doletět až na mojí milovanou Doládu. Inu, to je výzva!

Čekáme, připraveni na startu, na mezeru mezi mraky a konečně startujeme. Letíme po větru podél hřebene ve výšce kolem 1200m. Pěkně to po větru sviští a tak jsme asi za hodinu na začátku údolí odbočujícího na sever k Doládě.

Fouká tady však velmi silná údolka. Zdenda se statečně pokouší proletět tímto úzkým údolím nad dálnicí a jezery, kde bude jistě obtížné přistát. Nemám z toho dobrý pocit a tak skáču naproti, napříč hrdlem tohoto údolí. Dole pode mnou zatím přistává Přemek. Přilétám ke svahu a nad elektrickým vedením bojuji se silným větrem a turbulencemi.

Připadám si jako suchý list, se kterým si hraje vítr. Ve vysílačce slyším, že i Zdenda už přistál. Navíc začíná trochu pršet. No, už abych byl v pořádku na zemi! Jediné místo k bezpečnému přistání je louka, kde je Přemek. Ta je ale proti větru. Co teď? Šlapu plný speed a pomalinku se posunuji proti větru. Konečně přistávám po necelých 30 km.

Ještě že mám Vegu a ne nějaký brus! Spěšně balíme a mezi kapkami deště kličkujeme na stopa.

Po pár kilometrech, na začátku města Vittorio Veneto potkáváme velmi milou paní, která nás zve na buchtu a kafe. Nedokážeme odmítnout a jdeme na návštěvu. Říká, že jí právě bylo 80let, na což vůbec nevypadá. Kafe i buchta nás posilnily a tak za chvíli již opět v dobré náladě stopujeme zpět do Valdobbiadene. Dokonce se nám podaří vecpat do malinkého fiátka, jehož řidič je tak ochotný, že si zajíždí asi 20km a veze nás pro auto až na start!

Svážíme auto, abychom v zápětí jeli znovu nahoru se Zdendou, který ještě sveze na tandemu řidiče, který ho přivezl.

Přistávají skoro za tmy a tak si chvíli potom už pochutnáváme na místní pizze. Teda já ne. Už jsem nějak poslední dobou přepizzovaný a tak si vybírám spagetti alla carbonara. Jsou vynikající!

Video Cesen

nebo ke stažení: Cesen