Rande se zubatou

Všechno začalo jak už to tak bývá naprosto pohodově – předpověď na čtvrtek 15. května slibovala proměnlivý vítr při zemi, ve vyšší hladině pak převažující západ a tak jsem v práci zařídil pár nejdůležitějších věcí a hurá na Černou. Nahoru jsem vyjel lanovkou o půl dvanácté a nad kopcem už kroužilo několik křídel – super, jsem ve správnou dobu na správném místě! Termika chodila jako hodinky, hned po startu se mi podařilo naletět do stoupáku a za chvíli jsem byl v 1900 m – na Černou horu nic moc, ale po větru se tvořily další kumuly a tak jsem přeskočil na hřeben nad Svobodou nad Úpou, nastoupal do 2000 a rozhlédl se kam dál. Nad Polskem tak 15 km daleko do vnitrozemí se tvořily mraky, ze kterých už pršelo, ale na české straně to vypadalo docela pohodově. V nížině bylo jasno, řada kumulů se táhla pěkně po větru a tak jsem se rozhodl letět pod přední hranou kumulů pěkně po větru směr Náchod a dál „co to dá“. Přeskok pod tu přední hranu nakonec nebyl tak jednoduchý a zachraňoval jsem se z výšky cca 900 m do 1900 m téměř patnáct minut – ale povedlo se. Stoupák mě snesl docela daleko od přední hrany kumulů a vracel jsem se k ní s poměrně velkým výškovým odstupem od mraku, protože jsem počítal s tím, že cestou ještě potkám nějaké stoupání.

A potkal… tak po minutě začala klesat moje dopředná rychlost, stoupání se rychle zvyšovalo a ani plný speed a vypuštěné trimy nepomohly. Pokusil jsem se sklesat ostrou spirálou, ale v silném větru je tenhle manévr těžkou použitelný – ve fázi, kdy padák točí zatáčku po větru, je soustava pilot- křídlo razantně urychlena a v zatáčce proti větru je křídlo zase hodně zpomaleno – pilot ovšem ne a pokračuje dál jako vystřelený z praku – praktickým důsledkem je, že předběhne padák a zatwistování je otázkou jedné či dvou otoček. To se samozřejmě povedlo i mě a protože považuji za prioritu udržet křídlo schopné letu, vykašlal jsem se na spirálu, postavil jsem se do nášlapného popruhu a podařilo se mi twist roztočit zpátky. To už jsem stoupal rychlosti 20 – 25 m/s a bylo mi jasné, že jediné co mohu dělat, je udržet padák nad hlavou a doufat, že mrak nestihl dosáhnout extrémní výšky. Byla to pekelná jízda, mlátilo to se mnou ze strany na stranu, ale pořád bylo možné udržet padák nad hlavou. Ve 3000 m začalo okolo mě sněžit, zhruba okolo 4000 m sníh přešel v krupobití a konečně v 5500 m se stoupání zmírnilo na nějakých 3-5 m/s. Všechno bylo obalené ledem, na křídlo jsem stěží viděl a začínala mi být pěkná zima. Pustil jsem se po větru pryč, protože jsem nechtěl skončit v Polsku, a pamětlivý poučky „Kde je stoupák je i klesák“ jsem se zatajeným dechem čekal, kdy to přijde. Nemusel jsem čekat dlouho – najednou jsem se propadnul volným pádem a křídlo mi vlálo nad hlavou jak kus hadru. Protože jsem věděl, že takový klesák těžko půjde až k zemi a že mám výšky celkem přebytek, staral jsem se hlavně o to, aby se mi křídlo nezapletlo do šňůr. Asi po kilometrovém pádu se klesání postupně zastavilo a já jsem měl pocit, že jsem z nejhoršího venku. Jak jsem se mýlil…

Začal jsem vyklesávat spirálou a nedokončil jsem ještě ani první otočku, když se přede mnou zablesklo, ozvala se strašná rána a já ucítil šílenou bolest v nohou. Mrak okolo mě byl nabitý a já jsem zkratoval tělem dvě místa s dost rozdílným potenciálem. Po pár vteřinách se výboj do nohou opakoval, tentokrát mě zasáhl výš a kromě jiného zlikvidoval vario/gps XC Trainer, ze kterého se jen zakouřilo, ven vyskočily tlačítka a displej. Malér byl, že se kouřilo i ze mě, nohy jsem měl úplně ochrnuté, visel jsem v sedačce na nožních popruzích propnutý jako luk a byl téměř paralyzovaný bolestí. Bylo mi jasné, že výboj podobné intenzity do hlavy nebo hrudníku bude můj poslední zážitek a tak jsem neváhal ani vteřinu – zhoupl jsem křídlo ze strany na stranu, namotal si na pravou ruku řidičku a začal sestupovat šílenou spirálou. Před pár lety jsme si s kámošem v Oludenitzu nad mořem zkoušeli co nejstrmější spirály a podařilo se nám krátkodobě dosáhnout klesání 20m/s, takže si ještě pamatuji, jaká to byla odstředivá síla. Tady mě čekalo 3000 m klesání a jsem přesvědčen, že strach z dalšího výboje mě přinutil dosáhnout ještě většího klesání. Hlavu jsem měl zvrácenou dozadu a nebyl jsem s ní díky odstředivé síle pohnout ani o milimetr, mumlal jsem si jako mantru „Musím přežít, musím přežít“ a snažil jsem se zhluboka dýchat, abych neupadl do bezvědomí. Po nekonečných minutách se mraky pode mnou roztrhaly a já jsem si uvědomil, jak šílenou rychlostí kroužím. Vypustil jsem řidičku, ale to nepomohlo a křídlo pokračoval nezměněnou rychlostí ve svém kolotoči. Vzpomněl jsem si na řadu pilotů, kteří vypadli v bezvědomí a ve spirále z mraků a rozmázli se o zem – extrémně ostrá spirála je zjevně autostabilní režim. Pomalu jsem začal brzdit vnější stranu křídla a po několika otáčkách jsem konečně normálně letěl. Z mraku okolo mě lilo, bolest v nohou byla nesnesitelná, ale já jsem byl šťastný, protože jsem přežil. Pode mnou bylo malé městečko a na jeho východním okraji jsem si všiml letiště, u budovy dokonce parkovalo auto. Zamířil jsem tam, protože jsem pro přistání s ochrnutýma nohama potřeboval co nejvíc místa pokud možno na trávě. Přistál jsem asi 200 m od budovy, ležel jsem bezvládně v sedačce a věděl jsem, že jsem vyhrál první cenu v loterii.Za chvíli přijelo auto, k mé úlevě s českou SPZ a z něj vystoupila dlouholetá plachtařka paní Janečková. Byl jsem na okraji Broumova, za chvíli u mě byla sanitka a po pár minutách už jsem byl na jednotce intenzivní péče v nemocnici. Broumovská nemocnice je malá, ale její personál byl skvělý a moc jim děkuji za péči, kterou mi věnovali..

Následky – křídlo i sedačka přečkala tenhle test bez úhony, vario XC Trainer odešlo definitivně do věčných lovišť včetně rychlostní sondy, kombinéza je na několika místech propálená a půjde pryč – ze smradu, který se z ní line, se mi zdvihá žaludek. Největší poškození paradoxně utrpělo teplé spodní prádlo od Moiry – na několika místech se roztavilo v ploše několika decimetrů čtverečních, stejně tak ponožky. Boty paradoxně přežily bez úhony. Do nohou se mi vrátil cit i hybnost, mám je popálené na třech místech, většinou se jedná o popáleniny 1. a 2. stupně plus jedna černá díra, čeká mě tak 2-3 týdny léčení a moje kariéra manekýna pro spodní prádlo skončila dříve než začala :-) Naštěstí se u mě neprojevily žádné poruchy srdečního rytmu, zřejmě nedošlo ani k spáleninám uvnitř svalů a celkově jsem vyvázl hodně dobře.

Poučení – rady typu držte se dál od bouřkových mraků vám nepomůžou a věřím, že typicky bouřkovému mraku se každý normální pilot vyhne obloukem. Problém je v tom, že někdy se mraky zcela nevinné mohou během pár minut přeměnit v bouřková monstra a že se tento vývoj dá stěží jednoznačně předvídat. Pokud mohu radit, doporučoval bych během letu neustále sledovat vývoj mraků, samozřejmě dodržovat dostatečný odstup a hlavně sledovat, zda se prudce nesnižuje pod mrakem vaše dopředná rychlost. Dle mého odhadu máte od prvních příznaků že něco není v pořádku tak 20-30 s na únik spirálou, poté už nemáte šanci. Já jsem bohužel těch pár vteřin prošvihl marným bojem ve speedu….Spirálu má smysl použít tak do síly větru 30-40 km/h, při vyšší rychlosti hrozí zatwistování a ztráta kontroly nad křídlem. Spirálu s opadáním alespoň 20m/s si vyzkoušejte nejdříve v klidném počasí a nad vodou, ať víte do čeho jdete :-). Zapomeňte na manévry typu klapnuté uši či B-stall – jejich rychlost opadání je nedostatečná a jedná se o režimy, u kterých v případě silných poryvů a turbulencí hrozí opět nevratná ztráta kontroly nad křídlem. Snažte se udržet křídlo za každou cenu v letu, záložní padák je až tou úplně poslední variantou a jste s ním naprostou hříčkou živlů.

Přeji všem aby se vám takovéhle příhody vyhnuly a doufám, že se brzy zase potkáme ve vzduchu (ne, chuť lítat mě neopustila, jen se teď trochu bojím blesků).